Od prvního small talku po poslední aha moment

Navenek to vypadá jednoduše. Přijdu na Mastery Club, pozdravím známé tváře, vezmu si kávu, možná kousek čokolády a čekám na další trénink vyjednávání. Jenže ten ve skutečnosti začíná dávno před oficiálním úvodem – v prvních otázkách, drobných domluvách i v tom, jak se místnost postupně ladí na společný večer. Mastery Club pro mě není jen trénink technik. Je to živý organismus. Místo, kde se pokaždé v přímém přenosu něco unikátního stane.

Ještě před samotným programem se rozbíhá první networking. Někdo otevírá konkrétní situaci z praxe, jiný si potřebuje srovnat hlavu po pracovním dni a další se do hovoru zapojuje postupně. Já se většinou jen usadím ke skupině, otevřu deník a píšu si – ale u toho poslouchám. Někdy je nás méně, jindy víc, ale já se soustředím na pestrost lidí v místnosti, nikoli na přesný počet. Každý přináší jinou zkušenost, nastavení i způsob, jak reaguje pod tlakem.

Součástí settingu jsou i drobnosti: mandle nebo ovoce v čokoládě. Malý rituál, který zjemní atmosféru a připomene mi, že i náročné učení může mít lidský rozměr.

První praktický blok bývá intenzivní: vyjednávací kartičky, losování a 5minutový limit. Jedna strana kupuje, druhá prodává – nejčastěji tuny jablek, občas kakaové boby, občas něco úplně jiného. Když jsem to zažila poprvé, byl to malý šok. Nevěděla jsem, co dělat dřív. Po čase jsem už začala vnímat první vrstvy: co znamená zadání, kde jsou priority, co jsou pasti a kdy mě příliš mnoho informací spíš zpomalí, než aby mi pomohlo jednat.

Po několika kolech přichází debrief: jaké to bylo, co se povedlo, co ne a čeho jsme si všimli až zpětně. Na něj plynule naváže téma večera – konkrétní technika, model nebo typ vyjednávání. Chvíli poslouchám vysvětlení, skládám si souvislosti a pak přijde pauza. Tedy networking. I když se řekne, jak dlouho má trvat, málokdy to vyjde přesně. I pauza si tu občas vyjedná delší prostor.

Pak začíná případovka. Rozdělení rolí, určení koučů, představení týmů a základní instrukce. Příprava většinou trvá dvacet minut, stejně jako samotné vyjednávání. Opírám se o vyjednávací plátno: určuji strategii, cíle, požadavky, limity i první věty u stolu. Někdy dojde k dohodě. Jindy se to celé zvrtne. A někdy je situace záměrně navržená tak, aby k dohodě ani nemohlo dojít.

Právě v tom je kouzlo tréninku. Je to jako život „venku“: nevím všechno, nemám jistotu, občas mi někdo hodí vidle do zdánlivě skvělého plánu, občas prostě mám blbý den. Ne vždy přijde happy end. A často až po poslední dvacetiminutovce mi dojde, co jsem vlastně chtěla říct, co jsem si myslela, že stihnu, a proč dokonalé věty přicházejí až po posledním hvizdu.

Debrief pro mě není soud, ale zrcadlo.

Debrief pro mě není soud, ale zrcadlo. Ukáže mi, co se povedlo, co ne a čeho si všimli ostatní. Díky němu dokážu pojmenovat, za co se můžu pochválit i kde mám ještě rezervy. Mastery Club pro mě není místem, kde se učím pronášet dokonalé věty, ale bezpečným prostorem pro učení se. Tady si je můžu dovolit udělat, rozebrat a poučit se z nich dřív, než by mě venku něco stály.

Cestou domů si pak jednotlivé momenty přehrávám znovu: větu, která zafungovala, mlčení, které jsem ustála, i situace, které se mi nepovedly. Neodnáším si hotový návod, protože každé další vyjednávání bude jiné. Odnáším si ale zkušenosti, které se postupně skládají – a možná se ozvou právě ve chvíli, kdy už nepůjde jen o trénink.